Jdi na obsah Jdi na menu

10.2.2004

     Plánovaný odjezd z domova v 11hod se protáhl  na 11:45.

V 17:30 jsme dorazili na letiště ve Vídni.Veškeré zimní oblečení jsme nechali v autě mého švagra.U odbavování jsme narazili na první  neochotný Španěly,kteří měli evidentně srandu že neumíme Španělsky ani Německy.Po chvíli přeci jen pochopili,že angličtina bude jazyk,kterým bychom se mohli domluvit tak přišla další posila z jejich řad,která anglicky dokázala mluvit.Teď jsme si zase dělali srandu my.

Odlet byl posunut o ½ hod, protože při rozjezdu se zjistilo,že křídla jsou zamrzlá.Nabytý plného optimismu,že letecká doprava je nejbezpečnější, jsem pozoroval jak polévají křídla jakousi vazelínou.Asi to pomohlo protože jsme vzlétly a v 10:30 jsme bezpečně dosedli na letišti v Madridu.Naše první cesta vedla do informací abychom si sehnali hotel na tuto noc.

Cena byla víc než příznivá 4* hotel včetně transferu z letiště a zpět  97EUR.

Spát jsme šli hned protože nás čekala skutečně dlouhá cesta a na 10:30 jsme měli objednaný odvoz na letiště.

11.2.2004

     Probuzení bylo do slunečného rána co bylo velice příjemné z předchozích mrazivých dní trávených doma.Teplota okolo 19 C.Nasnídali jsme se a vyrazili zpět na letiště.V obrovském terminálu jsme našli náš odlet,který byl plánován na 13:00 hod.Nicolas, kypěl obrovskou netrpělivostí usednout do jednoho z největších letadel.Konečně ve 12:30 se mu sen splnil a my jsme usedali do letadla Aerbus směr Caracas.Měli jsme obrovské štěstí protože nás cestovalo letadlem něco málo přes 100pasažérů, což bylo necelá polovina kapacity, tak jsme po stratu zabrali skvělá místa u oken.

Okolo 16 hod tamního času (21hod) jsme začali přistávat a viděli jsme první ostrůvky Karibiku.

Na letišti jsme přistáli v 16:30.Letiště bylo spíše betonový kryt ale banku jsme našli na výměnu amerických dolarů za Bolivari.Kurz je 1$ : 1600Bol.Při výstupu z letištní haly nás ovanul letní únorový vánek teplota byla 32C.

Podle průvodce Lonely planet jsme se měli vyvarovat nočnímu pobytu Caracasu údajně patří mezi 50 nejnebezpečnějších měst na světě.Tak z letiště rychle na autobus a na metro ve čtvrti Gato Negro k prvnímu mezinárodnímu autobusovému terminálu.

V metru jsme byli opravdovou atrakci hlavně s tak malým klukem, pravý backpackr již od dětství.Začal s námi hovořit s výbornou angličtinou místný tak jsme pobrali několik výborných rad.Pochlubil se nám že je pilot a lítá  na mezinárodních linkách,a v Praze byl také.Tak proto tak dobrá angličtina.Z metra jsme vystoupili a bylo již šero stmívá se tu velice rychle a brzy.Přejít silnici bylo pro nás v této rušné čtvrti téměř nemožné tak jsme požádali u benzínové pumpy místního aby nám ukázal podchod nebo nadchod.Nevím co ho vyděsilo víc jestli náš vzhled nebo to co po něm chceme, protože vytáhl z nádrže čepovací pistoli  zapomněl povolit spoušť a minimálně  5 litrů mu vyteklo ven.Ukazoval nám část silnice kde nebyl přechod ani nic podobného.Asi jsem se musel tvářit hrozně nechápavě,protože po chvíli přiběhl jakýsi poskok od benzíny a začal nám ukazovat jak se kličkuje mezi auty-náš výraz se nezměnil ani po té.Přejít silnice se podařilo a ocitli jsme se na terminálu.Čtvrt se jmenovala La Bandera a tam jsme narazili na první vážný problém.Z tohoto terminálu odjíždí autobusy pouze na severní část Venezuely,což v našem plánu cesty bylo jako poslední cesta.Tak rychle rozhodnout změnit plán cesty a nebo sednout na taxi a odjet na druhý terminál asi 20 km jižně.Druhá varianta byla nejschůdnější, přestože taxikář chtěl 30000 bol. usmlouvali jsme na 20 000Bol.Byla už tma tak jsme nočnímu Caracasu utekli opravdu o vlas.Na terminálu nám taxikář pomáhal vynosit batohy a dokonce nám ukázal pokladnu,kde jsme si mohli koupit lístek do středu země a do města ležící na druhé největší řece Ori Noco, Cuidad Bolivar.Jeho ochota byla namístě protože na dalších našich cestách jsme zjistili,že cesta která nás stala 20 000Bol. byla max. za 10 000Bol.

Cesta stála 34 000Bol asi 550 km JZ od Caracasu.Nicolas jel zdarma nic za něj nechtěli.

Na lístku bylo 20 nástupiště ale to bylo prázdné ale měli jsme 30 min čas.Autobus měl odjíždět v 21:45Asi 3 min před odjezdem jsme neunesli pocit prázdného nástupiště a šli se zeptat lidí stojící na vedlejším nástupišti.Angličtina byl přepych tak to byl slovník a ruce co nám pomohlo překonat jazykovou barieru.Po chvilce se do rozhovoru pokud to tak můžeme nazvat vložil docela slušnou angličtinou voják z Národní Gardy a ten nám vysvětli, že ne vždy se musíme řídit informacemi na lístku.Tak jsme odjeli z 18ky

Noc v autobuse proběhla docela dobře,Nicolas se vyspal na dvousedačce a my se sklopenými sedačkami byli vzhůru asi každých 20 min.

 

12.2.2004

         Ráno v 7:00jsme dorazili na autobusový terminál v Cuidad Bolivaru.Nahaněči, kterým se tak říká,nám nabízeli kafe taxi hotely jídlo no prostě všechno co se na terminálu dalo prodat.Naše hlavní starost byla najít WC a zabalit spacáky které při cestování temnějšíma autobusy (ledničky) vychlazených na 15C je víc než nutností.

Jeden z nabízecích obchodníků začal mluvit dobře anglicky tak jsme využili jeho nabídky taxi do hotelu Colonial, který průvodce Lonely planet chválil.Asi 10min cesta taxi nás přišla na 2500 Bol.

  Na recepci nás opět uvítala dáma která anglicky uměla pouze pozdravit nicméně z 25 000Bol se nám podařilo přesvědčit že by měla chtít pouze 20 000Bol/pokoj Měli jsme docela pěkný pokoj s výhledem na řeku s TV a s koupelnou akorát jediná vada byli dvě postele co se po chvíli změnilo,protože zřízenec hotelu přinesl další postel.

  Po ranní sprše jsme se vydali objevovat obchody ve městě.Cestou nás zastavila Venezuelanka a nabízela nám služby místní cestovky.Po návratu  do hotelu jsme šli dospat chybějící hodiny a asi v 15:00hod jsme se rozhodli navštívit cestovku.

Překvapilo nás obrovská ochota, a i vzkazy ve všech jazycích,které vysely po zdech.České vzkazy jsme našli hned dva a v zápětí se za našima zády rozezněla čeština.Byla to parta Pražáků kteří už byli ve Venezuele 3tí týden.Nabídku cestovky nám doporučili tak jsme utíkali pro batohy abychom stihli večerní autobus do Santa Eleny města sousedící z Brazilskými hranicemi,a vydali se tak objevit krajinu,která byla inspirací románu a později i filmu Ztracený svět(Jurský park)

13.2.2004

   Ráno v 6:30 jsme dorazili do Santa Eleny kde na nás již čekal Jeep s průvodcem s kterým jsme měli strávit následující 2 dny v indiánských rezervacích, ale i vidět stolové hory.

Průvodce se jmenoval Roberto a cesta bez jídla a ubytování nás stála 65000Bol. os./den Nicolas byl zdarma.

   Hned tedy v Santa Eleně jsme koupily zásoby jídla na jeden den. A vyrazili jsme.

Přestože byl pátek 13. měli jsme velké štěstí.Roraima a další  stolovky byli vidět bez jediného mraku.Podle slov Roberta je tento pohled tak 2x do roka což nám dodalo hodně optimismu.Sám si stavěl na místech, kde byl dobrý výhled a pohoří si fotografoval.

První zastávka za indiánskou komunitou San Francisco de Yuruaní jsme mohli vidět první vodopády.

  Po dalších asi 40km jsme zastavili u indiánské rodinky čítající 17 členů a protože matka nevypadala tak staře, tak to nebylo pravděpodobně konečné číslo.Zde byl malý,ale úžasný vodopád s nádechem červené barvy a výstižným názvem (Red Salto).“Zítra se tu budeme koupat“ podotknul průvodce.

  Po dalších 200km na nás čekali manželé z Holandska,kteří začali putovat s námi.Zde jsme viděli první vodopád větších rozměrů(Salto Kama).

Dále jsme tedy putovali v mezinárodním složení 3 Češi 2 Holanďané a průvodce.Nicolas seděl mezi řidičem a mnou tak to byl pro něj úžasný zážitek.

V komunitě Komoirán jsme dotankovali naftu a pokračovali do rezervace indiánů.

Čekalo nás opravdové dobrodružství.Na rozlehlých pláních se tu a tam objevili chatrče původních obyvatel, kteří vybíhali mávali a nabízeli zboží,které vyrábí.My jsme neodolali a koupili dešťovou hůl a  hliněnou mlsku.

Asi po 3 hod.cesty necesty jsme dorazili k chatrčím kde na nás čekali domorodci v Jeanech a trikách Addidas, aby nás převezli lodí k obrovským vodopádům (104m)(Cainak  Falls).Před tím jsme museli u domorodých indiánů ochutnat domácí pivo.Nic proti indiánskému kořínkovém pivu ale chmelové pivo je chmelové pivo.

Po všech těchto zážitcích jsme dorazili do indiánské komunity Kavanayen čítající několik desítek domů a ubytovali jsme se na zdejší jakési faře.Večeři nám udělala indiánská hospodyně - beefsteak ze stoletého bizona jsme strávili bez pozdějších problémů.Noc proběhla klidně pod sítí proti komárům ale konečně jsme se vyspali v posteli.

 

14.2.2004

     Ráno nás přivítal zpěv papoušků a pár upovídaných indiánů, kteří šli na sobotní mši do kostela.My jsme mířili rovnou k naší hostitelce,která pro nás měla již připravenou snídani.Ananasový juice z čerstvého ananasu a kukuřičné placky s míchanými vejci.

Zpáteční cesta vedla přes Red Salto,kde jsme se vykoupali a Lenka měla tu čest se poprvé seznámit s muškami Puri Puri.Nohy měla plné červených fleků.  Na další zastávce již na hlavní cestě Santa Elena-Eldorádo jsme se naobědvali a v 17.45 jsme odjížděli autobusem ze Santa Eleny do Cuidad bolivaru.

15.2.2004

 Cesta nočním autobusem nazývaného „kamikadze“ jak jsme později zjistili, byla jakýmsi bobříkem odvahy,nicméně přežili jsme.

  Do Cuidad Bolivaru jsme přijeli totálně zdrceni noční dobrodužnou jízdou.Prosazoval jsem pokračovat v jízdě dalším autobusem do Barcelony a dál do Santa Fe,ale během našeho běžného balení spacáků,což se stalo téměř jakýmsi běžným rituálem po každé strávené noci v autobuse, k nám přišel  nahaněč a nabídl nám odvoz taxíkem do Barcelony za 50 000 Bol.Protože,jak jsme později zjistili, žádný autobus v nejbližší době neodjížděl já jsem okamžitě zareagoval,přestože Lenka byla přesvědčena o tom, že bychom měli zůstat přes noc.Moc jsem ji neposlouchal protože vize Karibských pláží byla daleko silnější a vůbec po té jízdě dnes v noci si mi nesmí nikdo divit.

Došli jsme tedy k autu,na které mi Lenka začal upozorňovat,že je bez označení Taxi,ale jak jsem již říkal bylo mi vše jedno.Můj batoh jsem hodil do kufru auta a Lenka pořád nejistě postávala o podál.Celá situace se ale náhle otočila když přišel další taxikář, nebo něco co si tak říkalo a začal se s naším dopravcem hlasitě hádat a v tu chvíli jsem i já změnil svoje přesvědčení a batoh jsem vyndal a poprosil jsem že do Barcelony pojedeme až zítra ráno a aby nás odvezl do hotelu.Evidentně se ulevilo Lence oproti taxikáři,který nás s dost velkou nechutí do hotelu odvezl.

Opět jsme se ocitli v recepci hotelu Colonial u naší staré známe.Pokoj byl už bez smlouvání o ceně rovnou za 20 000 Bol. a v pokoji útulnějším než při předchozí návštěvě opět s výhledem na řeku.Okamžitě jsme všichni zabrali polohu mrtvého brouka.  Já s Nicolasem jsme se probudili okolo poledne.Rozhodli jsme se,že půjdeme koupit něco k snědku.Lenku se nám nepodařilo vzbudit a tak jsme vyrazili sami.První zastávka byla v cukrárně, kde jsme si dali banánový koktejl s ledem.Za chvíli přišli i Holanďané s kterými jsme cestovali po Gran Sabane.Zjistili jsme,že jsou ubytováni ve stejném hotelu a chlubili se, že sehnali za skvělou cenu trek do Ďáblovo křtánu a k Andělskému vodopádu nejvyššímu vodopádu světa za pouhých 150$ pro oba na 3 dny All inclusive.Popřáli jsme šťastnou cestu a podruhé jsme se rozloučili.V hotelovém pokoji na nás čekala již do růžová vyspalá Lenka a tak jsme neváhali jít do města.Naše první cesta směřovala do cestovky, která nám zprostředkovala nádherný zážitek v indiánské rezervaci,pro informace jak se nejlépe dostat do Santa Fe.Okamžitě se nás ujali s obrovskou ochotou zamluvili autobus na 7:00ráno do přístavního města Puerto La Cruz ne tedy do Barcelony, tak jak jsme původně plánovali.Dali nám plán rybářské vesničky Santa Fe s kontaktem na správce hotýlku  U sedmi delfínu,vysvětlili přestup v Purto La Cruz na minibus do Santa Fe,nechali nás i napsat e-maili domů a to vše za to,že jsme využili jejich služeb po druhé.

  Večer,protože přicházela doba karnevalů, jsme měli možnost vidět opravdu famózní Jihoamericky karneval, na který se sešlo stovky domorodých lidí a přijelo několik souborů z celé Venezuely a přilehlých ostrůvků,kteří tímto zahájili jakousi pouť po Venezuele.Z počátku klidného obecenstva se stal bouřlivě tleskající a tančící dav, kdy mladý, starý, prostě všichni se začali vlnit a poskakovat a ani jeden z nich nedokázal popřít jihoamerický  temperament prostě zážitek,který se nedá popsat slovy a  my jsme se stali přímími účastníky.Jedním slovem SUPER.

Do postele, nabytý nevšedními zážitky, jsme se dostali okolo půlnoci.

16.2.2004

 V 6:15 pro nás přijel taxi,který jsme si objednali včera večer v Hotelu,aby nás odvezl na autobusový terminál.V 7:00 jsme odjeli a cesta nás stála 15000 bol. / os.

V Puerto La Cruz jsme přestoupili do minibusu kde se platí až když se vystupuje.Autobus měl víc částí ze dřeva než-li z kovu snad jen motor, ale bylo to hodně autentické – typická ohlušující hudba, předjíždění v zatáčkách stejně rychlé vraky,několikrát jsme se museli zařadit zpět abychom umožnili protijedoucím bezpečně projet,ale řidiče to evidentně netrápilo,protože si celou cestu notoval do hlasité hudby.Gesto řidiče na konečné zastávce bylo víc než přátelské,protože se nás zeptal kam máme přesně namířeno a odvezl nás asi 300m od pláže ukázat nám, kde náš hotel leží a varoval nás na nebezpečí kapesních zlodějů.Chtěl po nás dohromady 4000 Bol. což byla rozumná cena.

  Tak tady má začít pohodová dovolená na 3 dny kdy se budeme jen válet u moře dopřávat si různých specialit  zdejších restaurací pozorovat západy slunce a podobné věci.

 V hotelu nás přivítala silnější indiánka a ukázala nám pokoj za 18 000 na den.Pokoj byl opatřen plechovými téměř nedobytnými dveřmi a vstup do hotelu z venku se po 8 hod večer zamykal což nás hodně uklidnilo.Na střeše byla terasa s krásným výhledem na moře.Pod shodami přímo na pláži 30 od moře byla restaurace a bar kde jsme se zabydleli na stávající 3 rána,poledne a večery.Nejdražší specialita byla za 8 000 Bol. koktejly za 1 000 Bol. a džusy za 700Bol.

  Od stolu restaurace,kde jsme popíjeli vychlazený juice z čerstvého ovoce jsme pozorovali Nicolase jak staví hrady z písku,pelikány jak loví ryby a v dálce jsme zahledli vyskakovat u přijíždějící rybářské lodi delfíny.

Asi v 15:00 jsme se rozhodli,že se půjdeme podívat do vesnice koupit vodu a nějaké ovoce.Před policejní stanicí, která nás zaujala počtem členů, drezírovali 2 policajti asi 20 členou skupinku dětí,kteří museli pochodovat dle pokynů policie.Policajtů jsme napočítali asi 20.Ovoce jsme žádné nekoupili“přijďte ráno na trh“ řekl nám jeden z prodavačů jakéhosi koloniálku.Šli jsme se oddávat opět užívání plážových radovánek.

17.2..2004

 Noc proběhla skvěle pouze asi v 4:15 ráno nás probudila zima,tak jsme museli vrtuli nahrazující klimatizaci na stropě vypnout.

  Po vydatný snídani na pláži jsme šli do města najít tržiště.Tržiště bylo hned vedle přístaviště rybářů,kde se prodávali ryby ulovené v noci.V tržišti jsme si připadali spíše jak v botanické zahradě na plody.Kromě známých banánů,mandarinek a pomerančů zde bylo ovoce, které jsme viděli prvně.Nic nám nebránilo abychom se prodejců zeptali jak se oné ovoce jí.Pro strašně kyselé ovoce jsme začali chodit každý den ráno.

  Odpoledne jsme v dalším hotelu objevili internet a majitelka mluvila výborně anglicky,tak jsme dostali pár užitečných rad.

18.2.2002

 Ráno jsme si museli přivstat abychom stihli udělat nákup ovoce a vody. Rozhodli jsme si vyjet do národního parku Mochima, kde jsou romantické téměř civilizací nedotčené ostrovy.

V 8:30 jsme se nalodili na asi 8mistnou loď,která s námi více jak hodinu plula na ostrov.Před tím jsme se však zastavili u ostrůvku vytvořeného koráli a ponořili jsme se do světa korálů a barevných rybek.Asi hodinu jsme šnorchlovali a dál jsme pokračovali k ostrovu,kde nás náš průvodce vysadí a vrátí se pro nás opět okolo 17hod.

 Bílý písek, kokosové palmy,pobíhající leguáni a nás 8 členů výpravy to byl seznam všech přítomných na ostrově o rozloze asi 1km2.

  Zpáteční cesta proběhla s malým překvapením – začal foukat docela silný vítr a my jsme zažili první malou mořskou bouři.

 Do hotelu jsme přijeli opravdu utaháni plni opět nevšedních zážitků jsme se navečeřeli a šli spát.

19.2.2004

 Začal poslední den trávený na pláži u Karibicu.Snídaně proběhla jako vždy na pláži já s melounovým Nicolas s kokosovým a Lenka s banánovým juicem, kafe a míchaný vajíčka.

  Odpoledne jsme šli zjistit odjezdy autobusů zpět do Puerto La Cruz.koupit ovoce na cestu.Lenka jsi vzala své oblíbené kraťasy a tak se stala skutečnou atrakcí domorodců.Do konce naší cesty zůstali na spodu batohu. Zbytek dne jsme strávili na pláži.

 Večer se Nicolas seznámil se stejně Starým Venezuelcem,který bydlel vedle v hotelu.Jeho otec nás navštívil a byl se zeptat zda jsme skutečně Češi.Prozradil nám, že je majitel cestovní agentury v Meridě co nám docela hodilo,protože naše další cesta byla právě tam.Dal nám číslo svého mobilu, a poradil nám,že před dvěmi měsíci začala jedna autobusová společnost provozovat cestu do Meridy bez přestupů co nám ušetřilo mnoho starostí.

20.2.2004

  Ráno jsme se probudili s pocitem, že musíme opustit tak skvělé místo ale táhla nás další vidina velkého dobrodružství v Los Lianos.

  Po snídani jsme začali balit a pomalu jsme se přesouvali po pláži směrem k vesnici.Zastavil nás ještě náš včerejší známý a chtěl po nás jména,že jeho zaměstnanec na nás bude okolo 10hod. zítra ráno čekat na terminálu.

  V lonely planet se píše,že na autobus musíme mávnout aby zastavil i mimo zastávku – funguje to.Dovezl nás pouze do centra vesnice na hlavní cestu a museli jsme si přesednou do autobusu ,který měl odjíždět do Puerta LaCruz.Když jsme chtěli zaplatit pouze mávnul rukou.

  Odjeli jsme docela zachovalým autobusem oproti cestě sem.V autobuse byl jakýsi průvodčí, který vybíral jízdné opět až když se vystupovalo.Cesta nás stála 3 000Bol pro všechny.

  Na autobusovém terminálu jsme si koupili lístky do Meridy za 75 000Bol. pro všechny.Najednou nám někdo zaklepal na rameno – Holanďané již třetí setkání.Cestou na vodopád již nebyli tak nadšeni,protože téměř nic neviděli je totiž doba sucha.Doporučili jsme jim Santa Fe.Po třetí jsme se rozloučili a my ve 13:00 odjížděli do Meridy.Další překvápko v autobuse jsme museli všichni zaplatit 500Bol.za parkovné autobusu.

 Okolo 20:00 jsme přijeli do Caracasu na autobusový terminál La Bandera nabrali jsme další cestující a vyrazili na sever.Uvědomil jsem si,že jsme v místě jediného signálu v zemi tak jsme začali posílat SMSky.

21.2.2004

 V 11:30 jsme konečně dorazili do Meridy do města ležícího v pohoří And.Samozřejmě nikdo na nás nečekal.Nějaké dvě poběhlice nám začali nabízet ubytování za 30 00Bol. a že když s nimi nepůjdeme,tak již nic neseženeme, protože v době karnevalu jsou hotely plné.Nevěděli jsme jak se jich zbavit,tak jsme použili jméno našeho známého a poběhlice náhle zmizeli.Nasedli jsme na městskou dopravu a nechali se odvést do centra,kde podle Lonely Planet se nechá najít slušné ubytování.

  Hotely však byly opravdu obsazené.Potkali jsme Dána, který pracoval pro jistý hotel v centru a ten nám toho optimismu také nepřidal.Začali jsme zvažovat řešení odjet do města Barinas vzdálené asi 2 hod od Meridy.Nechtěli jsme se ale vzdát, tak Lenka hlídala batohy povídala si s Dánem a já to šel zkusit ještě jednou.U čtvrtého hotelu, když už jsem nedoufal,  tak mně majitel pozval dál,abych jsi sednul a že se domluví zda by se něco našlo.Po chvilce jsem zaslechl šramocení klíčů u hlavních dveří a povědomý jazyk.Další Češi.Nabídli mi pokud nebude volno, tak budeme moci přespat u nich na pokoji sice na zemi, ale přenocujeme.Majitel se objevil a řekl mi,že má pouze pětilůžkový a tedy pokud si zaplatíme všechny lůžka tak ano.Chtěl za lůžko 5 000Bol. tak jsem souhlasil.Doběhl jsem pro Lenku a šli se ubytovat.

  Bylo asi 15hod. a my jsme se šli podívat po městě koupit něco k jídlu a zároveň se podívat na základnu nejdelší lanovku světa. Šplhá se do výšky téměř 5 000m n.m. a musí to být vskutku úžasná atrakce. Bohužel jsme si ji nemohli dovolit z časových důvodů.

 Šli jsme hledat průvodce, který nás odveze do Los Llanos.

 Na jedné z ulic, které jsou zde rozloženy do absolutních geometrických čtverců nebo-li bloků, jsme potkali dámu, která byla ustrojena do dobového španělského obleku z 18 stol. a její partner, který ji doprovázel začal na nás co si pokřikovat. Než jsme se stačili vzpamatovat vyslovil na příjmení. V tu chvíli v nás ve všech zamrazilo , „ kde vzal naše jména. Odkud nás zná?“ To byli první otázky, které nám proběhli hlavou. Hned po té jsem se začal šacovat, zda mám všechny doklady, přestože jsem si byl víc než jistý, že pasy a letenky mám schované= v tělové ledvince, nedalo mi to. Teď však začala již naše jména pokřikovat i dáma a to jsme skutečně již nevěděli co se děje. Nic jiného tedy nezbylo než se anglicky zeptat odkud nás znají.  „ No to jsem já co na vás čekal dnes ráno na autobusovém terminále“. „No jasně „ řekla Lenka to je ten zaměstnanec od toho z pláže.Prostě příhoda, která se stane asi jen jednou za život.Zeptali se ještě zda něco nepotřebujeme a rozešli jsme se.

  Na té samé ulici jsme sehnali i průvodce, který nám slíbil, že nás druhý den ráno odveze. Zaplatili jsme 700 000 Bol. Cena byla za čtyřdenní trek all inclusive pro nás tři.

  Večer jsme se ještě šli projít po městě, kde karneval začínal nabírat obrátek.Byl podstatně jiný  než ten v Cuidad Bolivaru plno stánků neodmyslitelná  jihoamerická pulzující hudba nespočet masek a spousta lidí popíjející na ulici vyhlášené pivo Polar, které údajně má zakladatele Čecha. V jedné pasáži jsme našli internetovou kavárnu tak jsme šli psát pozdravy. Do postele jsme s dostali okolo 10hod odjezd ráno v 7 hod.

                                                                 22.2.2004

   Ráno jsme  se probudili do podezřelé zimy ve výšce okolo 3 000m n.m. to tak prostě bývá.

  Udělali jsme si skromnou snídani celou pizzu, která zbyla z večeře na Venezuela skvělá.Lenka začala balit a já jsem šel pomalu o 3 bloky dál zjistit, kde je  náš průvodce.Všude bylo zamčeno, tak jsem udělal několik snímků vycházejícího slunce v Andách.Došel jsem pro Lenku a Nicolase a vrátili jsme se zpět na smluvené místo.Tam již opravdu čekal náš průvodce s 4wd toyotou. Sešli jsme se zde se dvěma Francouzi, kteří včera přiletěli do Venezuely. Veškeré batohy jsme naházeli na střechu auta společně jsme vyrazili na cestu dlouhou přibližně 800km. Okolo 11hod. jsme přijeli do města Barinas, ležící západně od Meridy po úpatím And, kde jsme si sedli do místní restaurace vedle silnice a jedli jsme jakési hovězí, které bylo napíchnuté na klacku a grilovalo se na ohni.Bylo to vinikající .Na poloviční cestě nás zastavila policie  a chtěli abychom se vrátili, protože auto bylo pro 5 osob a nás jelo 6. Náš průvodce vytáhl 20 000Bol. a bylo vše zase v pořádku. I tyto náklady jsou zahrnuty v ceně výletu. Okolo 15 hod. jsme dorazili na úsek silnice, která spíše připomínala silnici po bombovém útoku.S naším „teréňákem“ to ale bude sranda, to jsme však netušili, že v autě strávíme ještě dalších 5 hodin jízdy.Do tábora jsme přijeli totálně zdrceni o to však nás čekalo větší překvapení polohou a způsobem ubytování.Protože již byla tma a cesty mezi domky z jílu a slámy byly osvětleny plechovkami naplněné naftou nebylo toho moc vidět pouze v příbytku jsme domorodcům svítili baterkami aby nám uvázali sítě, v kterých jsme trávili další 3 noci.Šli jsme hned spát, přestože noc nás čekala bezesná díky nezkušenostem spaní v sítích a neustálého štěkotu domácích mazlíčků.

                                                                  23.2.2004

  Ráno jsme úplně procitli okolo 6 hod snídaně byla připravena na 8 hod , tak jsme s Lenkou probírali uplynulou noc.Nicolas byl evidentně spokojený, protože se v síti rozvaloval a klidně spal. Po 7 hod jsme se rozhodli vyprostit svá těla ze sítě a dojít si do umývárny.

  Překvapení…… To co jsme viděli v noci nebylo vůbec nic.Stálo zde 5 chatrčí, které byli opravdu z jílu a slámy a střecha byla z listů.V tomto táboře bylo plno palem a zahlédli jsme krásně zeleného papouška jak louská pecku od broskve. Asi 50 metrů od nás byl potok nebo něco takového a tam leželo asi 5 kajmanů tak proto ty sítě na spaní.Bylo to opravdu úžasné široko daleko nic jenom vyschlá zem a uprostřed jakási oáza, kde jsme byli společně s papouškem s kajmany a s Francouzi nedá se ten zážitek popsat bylo to něco jedinečného.

  Na 8 hod jsme měli opravdu přichystanou snídani, kterou nám připravili domorodci.Opět plno čerstvého džusu kukuřičné placky a míchaná vajíčka.

  Hned po snídani jsme se vydali hledat anakondu.V autě jsme jeli my, Francouzi průvodce a dva domorodci táta se synem.Tomu klukovi mohlo být tak 10 let.Sedli si na střechu a řekli nám abychom hledali. V první chvíli jsme si opravdu připadali jako lovci, až po chvilce jsme si uvědomili, že z nás mají docela srandu.Oni věděli kde anakondu hledat ale chtěli nás trochu zaměstnat.Ve finále měli sami problém nějakou chytit, přestože nám tvrdili, že ráno tu anakondu viděli.Domorodci s klackem a bosí se brodili mokřinou a hledali.Asi po 2 hod. malý domorodec začal křičet, že už našel.Tak jsme se nafotili s anakondou okolo krku a jeli jsme na oběd.

Cestou zpět jsme seděli na střeše jeepu s tátou domorodcem.Ten byl udivený s kamery tak jsem mu ukázal natáčení byl unesený když si na tu věc mohl sáhnout.

Půjčil jsem mu sluneční brýle,protože mu muška vlétla do oka pořád jen děkoval.Po chvilce jsme ho s Lenkou pozorovali cítil se velice důležitě a po příjezdu se s brýlemi nerad loučil.

 V táboře jsme malému hrdinovi dali triko s nápisem PRAGUE  Czech Rebublic.

V 13hod jsme vyrazili ještě jednou a podařil se nám opravdu unikátní kousek. Anakonda měřila okolo 6 m a vážila víc než 50 kg.

  Po té jsme odjeli na řeku kde jsme se nalodili na malou motorovou loď a jeli si ulovit kajmana a večeři v podobě piraňů.Táta domorodec když jsme nasedli a loď hned požádal obrýle opravdu se mu líbili.

  Projížděli jsme po řece uprostřed pralesa kde se na nás dívalo nespočetně očí kajmanů a různých varanů. V dálce jsme zahlédli opice, nad hlavami nám přelétali papoušci a plno jiných ptáků, které jsme možná někde v ZOO viděl.Viděli jsme sladkovodní delfíny.

  Domorodec rozbalil syrové kuře a kousek napíchl na háček prutu.Pochopili jsme,že dnes o hladu nezůstaneme, protože v zápětí jsme uviděli krásnou malou ale velice nebezpečnou piraňu.

   Na přídi lodi již ale čekal průvodce s domorodcem připravený chytit na oko provazu kajmana.Asi po hodině snažení se jim to přeci jen povedlo a my měli příležitost si kajmana potěžkat .Vše samozřejmě předcházelo svázáním kajmanovy tlamy.

  Po té jsme každý dostal prut a šli jsme na piraně.Za hodinu jsme odjížděli s 30 rybičkami a domorodci nám je skutečně k večeři připravili.Chuťově jsme nikdy nic takové nejedli.

 Čekala nás opět noc v síti.

                                                                  24.2.2004

Ráno jsme si opět sdělili zážitky z probdělé noci a byli skutečné pestré.Dnes nás čekal opět zajímavý den tak jsme zašli na domorodou snídani pod palmou provedli ranní hygienu a vyčkávali na další instrukce od průvodce.Čekal nás výlet na koních divokou Venezuelskou přírodou.Největší obavy jsem měl o Nicolase protože na koni seděl pouze na Jinecké pouti.O sobě jsem  samozřejmě také začal pochybovat ty kajmani byli přeci jenom pár metrů od cesty a splašený kůň by pro mě zajisté znamenala koupel v některé té pirany a kajmany plné stoce.

 Nic s toho se samozřejmě nekonalo, pouze Nicolas překvapil začal cválat a popruhami začal točit i nad hlavou Lenka jako zkušená „koňačka“ byla o to víc překvapená.Byl to opět neopsatelný zážitek to co jsme viděli byla jen nedotknutá příroda,divoká prasata,ibisové,kapybary,kajmani,papoušci,orli Kari-Kari, varani.V té divočině pouze 6 koní,průvodce, Francouzi a my.Po pěti hodinách jsme se vrátili zpět do tábora.Boleli nás zadnice ale emoce byli silnější.Dali jsme si oběd kuře s rýží a plno ovoce.Nicolas,protože jídlo je jeho největší nepřítel,byl samozřejmě najedený jako první po chvilce přiběhl a volal „Hoří“. Domorodci nás uklidnili že bushfire (tropický požár) je daleko a máme být v klidu.Vše se,ale po hodině změnilo ani domorodci už nebyli v klidu vítr se otočil na nás.

 Začali trhat větve a běželi ohni naproti.Oheň byl stále relativně daleko asi 1km ale když jsme viděli jak rychle se přibližuje v jednu chvíli nic moc.Hučení ohně bylo až strašidelné, ale nakonec se počasí umoudřilo a my z celého incidentu nakonec ještě vytěžili.Protože zvěř,která žila v trávě samozřejmě utíkala a my jsme mohli vidět obrovského mravenečníka.

  Byli asi 3hod odpoledne a my jsme se vydali s naším průvodcem po okolí jeepem udělat několik fotek.Jeli jsme my Francouzi a táta domorodec se synem.Zahledli jsme rodinku kapybar a náš malý hrdina se rozhodl pro nás jednu malou chytit.Je neuvěřitelně rychlá, ale mladík nakonec za naší asistence zvítězil.Jeho otec mu řekl aby jí naložil do auta byla zraněná a to by znamenalo jistou smrt ve vodách s piraňemi.

Protože v táboře již jeden ochočený dospělý samec žil rozhodli se mu nadělit kamaráda.

 Čekala nás poslední noc tak jsme si všichni sedli ven ke stolu a popíjeli „polar“ dívali se na noční oblohu,která je fascinující.Žádné osvětlení velkoměst dělá hvězdy daleko větší než se zdají v našich zeměpisných šířkách.Bylo nám s Lenkou nějak smutno vždyť to co bylo tak super právě končilo.Zítra ve 4hod odjezd zpět.

                                                                   25.2.2004

       Ráno ve 4 hod zazvonil budík a my vstali na již připravenou snídani.Nemohl jsme tomu uvěřit,ale když jsme nasedali do auta přišli se s námi všichni domorodci rozloučit.Tátovi domorodci se začal chvět hlas a jeho syn se skvěle loučil s Nicolasem vždyť si také užili srandy.Po nějaké době v autě jsem si uvědomil, že jsem mu ty brýle měl dát mrzí mně to do dnes.

 Čekalo nás však další dobrodružství.Jsme asi 600km od města Barinas odkud nám jede autobus do Caracasu asi 500km ,protože zítra ve 4 odpoledne odlétáme domů.

Náš průvodce vysadil Francouze po cestě,kteří pokračovali v další cestě do Venezueli.

  Cesta byla snad ještě horší než posledně.Jel hrozně a jeho slova musíme stihnout koupit lístky na autobus, jezdí tam pouze dva denně v 9 hod večer a v 10 hod večer.

 Ve 2 hod odpoledne jsme byli na místě na autobusovém terminálu.Vyložil nám batohy rozloučil se a uháněl. To bylo super lístky jsme neměli anglicky tady uměli jen koukat a my musíme do Caracasu.Měli jsme hlad byli jsme ospalí a bylo nesnesitelné vedro.Lenka tedy zůstala s Nicolasem venku před terminálem a já se šel pokusit se Španělským slovníkem koupit lístky do Caracasu.Povedlo se, ale vůbec jsme nepochopil odkud nám to vlastně  v těch 10 hod jede. Na lístku bylo napsáno 2nástupiště, ale prodejce mi ukazoval nástupiště desáté.

Mávl jsme rukou a šli jsme hledat hotel kde si budeme moci nechat batohy a jít se někam najíst.Hotel  byl hned vedle terminálu tak jsme se s majitelkou domluvili na poloviční ceně do 9 hod večera.Za 8 000bol. to ušlo.Osprchovali jsme se a šli do města.Museli jsme najít telefon a ověřit si zítřejší odlet Iberií Španělskou společností,která nás upozornila abychom si ověřili,zda se odlet o nějakou hodinu neposunul.Zjistili jsme že odlet se skutečně posunul,ale o 3hod odlétáme tedy v 7 hod a to je velký problém protože v Madridu nám uletí letadlo do Vídně.

  V 9:45 jsme se z hotelu přesunuli na terminál a v 10:10 jsme odjížděli bez větších problémů.

                                                                        26.2.2004

  Do Caracasu jsme dorazili v 5 hod ráno a protože byla ještě tma,tak jsme na doporučení Lonely Planet počkali na rozednění. Stáli jsme na našem známém terminálu  Gato Negro tak jsme již věděli jak máme silnici přejít ke stanici metra.Protože jsme měli relativně dost času otevřeli jsme průvodce a našli si místo, které by nás mohlo zajímat.Vyhrála botanická zahrada a nebylo čeho litovat.Batohy jsme si nechali v pokladně a šli se kochat.Lenka své pěstitelské úspěchy hodnotila slovy „mám co dohánět“.4m košaté draceny brali skutečně dech.

 V 14.00 jsme se vydali zpět na metro.Procházeli jsme ulicí kde bylo plno vojáků a obrněných tanků,ale nic se nedělo.Po třech dnech našeho návratu byly ozbrojené nepokoje na protest volby prezidenta.

  Na letiště jsme přijeli okolo 15:00 a u terminálu byla již fronta.Postavili jsme se tedy také.Před námi stáli manželé s 2letým chlapečkem.Muž se na nás otočil a lámavou češtinou „vy jste Češi“.Byl to Čech,který emigroval v 10 letech do Švédska.

  Když jsme se dostali k odbavení byl opět problém nikdo nemluví anglicky.Protože podle letenky viděli,že máme skutečně problém s dalším spojem uráčili si sehnat někoho,kdo anglicky umí.Tady jsme využili již naplánovanou strategii.Byla velice jednoduchá a spočívala v tom, že místo hotelu,který nám nabízeli v Madridu a 100USD na hlavu jako kompenzaci jsme požádali o letadlo z Madridu do Prahy.Po chvilce jsme měli rezervační lístek do Prahy se slovy „ukažte ho při nástupu do letadla je to místo letenky“.

 Protože však letecká společnost měla zpoždění jako náhradu nám všem dávali lístky na stravu v jednom z barů na letišti a zaplatila za nás odjezdovou taxu v hodnotě 20USD  za osobu což nás potěšilo nejvíc.

 Protože nám zbylo 25 000bol tak jsme utráceli za co se dalo přesto jsme si 3 000Bol přivezli zpět.

Odlet v 19:00 přes Dominikánskou Republiku Santo Dominco , kde jsme nabírali pochybné existence.Doma po příletu jsme opět zjistili z medií o válce na Haiti.

                                                                27.2.2004

      V Madridu po příletu jsem zjistil,že jsem nevědomky pašoval v kapse nůž a pak,že jsou důkladné kontroly.

  V Madridu jsme si šli najít nástupní terminál a protože tam byla letuška hned jsme se zeptali.

 Poslala nás do kanceláře Iberie, že nám musí vystavit letenky.Měli jsme čas tak proč ne.

Po hodině čekaní u kanceláře nám téměř před nosem pracovnice zavřela okénko, že jí padla.Celá fronta se teda přesunula k druhému okénku a tam po ½ hodině jsme se dozvěděli, nemusíme do jiné kanceláře, na to jsme ale již neměli čas.Lenka tedy zůstala stát u okénka a já jsem s Nicolasem jsme se vrátili zpět k terminálu.Tam již byla fronta lidí většina Čechů a já začal dohadovat odlet.Podle letušky nemají místo a nepoletíme.Protože jsem byl opravdu natěšený,že přistaneme v Praze, začal jsme vyhrožovat že problém s odletem je díky jim a že nikdy již nevyužiji jejich leteckou společnost.Myslím si že to musela být zajímavá shou pro lidi za mnou,ale já se nedal.Asi po 20min kdy už letadlo mělo startovat a díky nám stále všichni stáli ve frontě,ale my jsme se na palubu nakonec dostali.Protože,ale Lenka byla na druhé straně letiště nechal jasem Nicolase u vchodu do letadla  a já se rozběhl pro Lenku.

 Dostali jsme palubní lístky na kusu papíru a každý jinde,ale letěli jsme.

 Protože jsme všichni letěli v kraťasech opálení byl to pro lidi na ruzyňském letišti docela podívaná, ale to jsme chtěli.Před letištěm na nás již čekal Lenky otec a my jsme se řítili opět do našeho světa - bohužel……          

  

 

Náhledy fotografií ze složky safari v Jižní Americe

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nikola - cesta do praveke

19. 10. 2009 17:25

čtveřice chlapců se vydaly do pravěku byly tam zvířata a dynosaurusu napsal to Karel Zeman hraje tam vladimír bejval petr herrmann josef a lukáš zdeněk husták bedřich šetena