Jdi na obsah Jdi na menu

Srí Lanka cestopis 2017

26.4.

Přílet v 6:00 na letiště asi 30km S od Kolomba.

Za východem letiště se na nás sesypalo opět mraky nahaněčů a nabízeli ty nejlepší ceny za dopravu kam bychom si jen přáli. My, ale měli opět svoji hlavu a šli jsme po východu do leva, kam nás směřoval LonelyPlanet. Sice tam bus terminál je, ale ne to co jsme chtěli pro low cost. Vrátili jsme se a viděli jsme místňácké autobusy do Colomba za 360 Rp, za nás tři. V podstatě přes silnici naproti východu z příletové haly.

Dojeli jsme na bus terminál Fort od kut jezdí autobusy na vše strany Sri Lanky. My jsme si ale chtěli užit cestu vlakem a tak jsme šli asi 500m dále na vlakové nádraží. Stavěli jsme se cestou v malém kiosku okusit první jídlo na ostrově.

U nádraží jsme se ptali v turistických Informacích na tipy cesty, ale byly to spíše plány cesty, které byly pěkné zaplacené.

Šli jsme si tedy koupit lístky na vlak.

Po chvíli čekání na spoj nás oslovil upovídaný Siri, majitel penzionu kousek od Galle. Ukázal nám sešit kdy bylo spoustu referenci od lidi z celého světa a včetně cca 3 Čechů. Bylo rozhodnuto jedeme s nim s nabídkou za noclech 4tis Rp, večeře snídaně a whale watching. Velká chyba ale o tom později. Nechali jsme se po vyčerpávající cestě opět ukecat, no stále je co se učit…

Přijeli jsme asi 2,5 cesty z Colomba do jeho města nebo spíše vesnice. Z nádraží tuk tukem za 250 Rp do penzionu, který leží asi 500m od hlavní cesty Colomba -  Matara lemujici pobřeží Indického oceánu.

V útulném penzionu s 9 pokoji jsme byli sami po příjezdu si dali sprchu, občerstvení a šli se podívat k malé zátoce. Začalo monzunové období a tak vlny byly docela velké. Dominik ale neřešil a skočil do vody a užíval si dubnového horkého dne.

Večer u večeře nám Šíri nabídnul cestu na velryby s lodi Navy Sri lanka. Ráno v 6h byl odjezd. Cena 6tis Rp za jednoho což byla zajímavá cena.

Večer jsme ještě utíkali se podívat na západ slunce, ale obzor byl pod mrakem  a tak jsme si jen sedli a relaxovali.

27.4.

Budík byl nařízeny na 5:15ale nedočkavý Siri nás již v 5:00 budil, abychom nezaspali.

Odjíždíme po snídani v 6:00 do Gale do Navy Base. To byla Lenka zase ve svém, kolegové vojáci.

Na lodi se dozvídáme, že budeme platit 19 000 RP ale už jsme necouvli, protože jsme byli u lodi.

Loď byla plná mariňáků spíše tedy VIP plavba.

Loď nádherná, ale takto jsme si pozorování velryb nepředstavovali. Jenže obava z toho, že sezona velryb koncem dubna končí, byla větší než odmítnout.

Na lodi jsme si začali povídat s osádkou a zjistili jsme, žen tato plavba je poslední plavbou sezony a je pouze pro rodinné příslušníky NAVY. Siriho bratr pracuje jako námořník a tak asi díky tomu jsme se na loď sakra zaplacenou dostali. Mimo jiné NAVY plavby provozuje pro komerci ale jen o víkendech a toto byl pracovní den.

Z lodi z můstku pozorujeme plno delfínu a samozřejmě i mnoho velryb, které ale pro takto mohutnou loď nebylo úplně snadné vidět z blízka. Navíc obrovská podlahová plocha nás všechny tři uvedla do stavu, kdy nám opravdu bylo zle, díky mořské nemoci.

Přistáli jsme kolem 1 hod. odpoledne a odvezl nás nacpaný osobák zpátky na ubytování. Cestou zpět stavíme manželce námořníka, protože i na ní se podepsala houpající se podlaha. Za dopravu cesty tam si ale naúčtoval další 3tis. rp

Všem nám nebylo, ale moc dobře Lenka si šla lehnout my s Domčou jsme dostali nabídku sednout si k ostatním k obědu.

Odpoledne jsme se seznámili s jedním mísťňákem, který tam měl malého syna, a tak jsme šli k pláži.

Večer místnák přivezl celou rodinu do penzionu a chtěl abychom se seznámili a že nám společně zazpívají.  Jen místo kytary, na kterou jsme v našich končinách zvyklí, hrál na buben.

Siry si k nám sednul k večeři a začal nám plánovat cestu, což bylo naprosto pro nás nepřijatelné. Dlouho jsme mu vysvětlovali, že nechceme klimatizované auto a jeho doprovod po ostrově. Bylo to docela nepříjemné a všem co chtějí cestovat jako my tak se Sirimu vyhýbejte. Je to obchodník, který nabízí jednu službu a pak docela silně tlačí a nabízí další služby. Servis a ochota personálu, se ale pravdu musí nechat, byla fajn.

Při placení, jsme ale zjistili, že si Siri za cestu autem do Gale naúčtoval další 3tis. Rp. Cesta busem 150Rp…

 

28.4.

Ráno vstáváme docela pozdě okolo 10. hodiny jdeme na snídani a okolo poledne odcházíme z hotelu na hlavní silnici zastavit si autobus. Autobusy, odjíždí asi každých 10 min. a my nastupujeme a odjíždíme do Galle. Cesta trvala necelou hodinu, Cena 150 RP.

Prvně jsem si vyzkoušel naskakování do autobusu. Lenka s Domčou nastoupili, já naházel batohy do zadního kufru autobusu a ten se již rozjížděl. No co na nikoho se nečeká.

V Gallé jdeme do infocentrum se zeptat jak máme jet dál do Matary.

 Z autobusového terminálu odjíždíme asi za půl hodiny. Zde platíme 250 včetně 50 RP za batohy asi 2h.

Z Matary pak odjíždíme do Embilipitiya platíme asi 300 rp.

Do Embilipitiya přijíždíme kolem 6. hodiny večer již se stmívalo, ale měli jsme pocit, že hotely zde nebudou nic moc. Proto se rozhodujeme a přesedáme na autobus, který jede přímo do Uda Walawe.

Lenka nesouhlasila, ale ustoupila mému nátlaku. Nechtěl jsem ztrácet další den o který bychom přišli pokud bychom spali v Embilipitiyi. V národním parku Uda Walawe jsou tracky brzy ráno a my bychom neměli šanci se tam dostat.  Cena asi 60 RP, ale cestou se autobus stále plní a i pro místnáky to není již příjemné. S přibývajícími lidmi v autobuse se i více stmívá a já lituji toho, že jsme nezůstali, protože se začínám obávat, že budeme spát někde pod širákem. Vysvětlení ale pro Lenku neexistovalo a toho jsem se obával více než noci v divočině pod stromem.

V uličce autobusu stali již tři řady lidí, totálně přecpaný autobus se stálu noří do více a více neobydlené části. V autobuse jsme dali do řeči s jednu domorodkyni, která mluvila dobře anglicky. Moc optimismu nám nedodala, když nám řekla, že zastávka je asi 3 km od domků s ubytováním

Namísto dojíždíme asi po hodině a půl úplná tma. Autobus zastavil na zastávce uprostřed bushe, tma že jsme si neviděli na špičku nosu. Z tmy, se vynořili 3 místnáci a začali nám nabízet ubytování. Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha ještě smlouvat, když jsem věděl, v jaké jsme situaci, ale nakonec to fakt klaplo. Z 4500Rp odjíždíme do ubytování za 3000Rp  Nakonec se domlouváme i na safari, protože jak zjišťujeme tak majitel ubytování je průvodce Safari takže jsme si domluvili na ráno za 15 000 výlet. Jsem pozvaný na pivo a tak Lenku nechávám na pokoji. Přeci jen jsem měl dnes pravdu já.

 

29.4.

Ráno vstávame v 5:30 na 5:45 máme domluvenou snídani a v 6:00 odjezd na safari po Uda Walawe.

V 6:00 odjíždíme k hlavnímu vjezdu do parku, kde náš průvodce domlouvá potřebné povolení. Sjíždí se tu všichni průvodci z okolí a tak Jeepů je tu jako máku. Asi za 20 mim odjíždíme a první náš úlovek v podobě slona na sebe nenechal dlouho čekat. Pak jedeme k jezeru, které je od nás vzdálené asi 500m a vidíme zde 3 krokodýli. Lenka opět nezklamala a zahlédla asi 200m před Jeepem hada, který křížová cestu. Škoda že jsme nezastavila o kousek dále, byl to opravdu velký had, který ale samozřejmě neměl nejmenší potřebu se nechat okukovat.

Projíždíme parkem do 10:00 a zvířat jsme viděli opravdu hodně. Na konci cesty se nám podařil úlovek v podobě krokodýla, který plaval kousek od nás. 

Celkový dojem z parku byl úžasný, jen ti co viděli podobný pak v Africe, těm bude připadat tento park jako takový malý bratr.

 

Po poledni odjíždíme tuk tukem do vedlejší vesnice na autobus, který nás má odvést dále do Elle.

Potkali jsme v buse 2 Čechy, co cestují podobnou cestu a tak jsme si cestu zkrátili povídáním.

Do Elle přijíždíme okolo 3 hod odpoledne a ubytováváme se u jednoho z místních prodavačů zeleniny, kterého nám dohodli policajti z informačního centra, které je na křižovatce. Jeden guest house sdílíme s Holanďany. 

Plánujeme druhy den jít na mini Adam's peak který je asi 3 km. 

Majitel guest housu se nás ptal v kolik bychom rádi snídali. Řekli jsme v 9 ráno a žena majitele protočila oči. Co si asi myslela, si nebudeme domýšlet. Oni jsou zvyklí vstávat kolem 5. hodiny ráno.

Veček jsme si šli prohlédnou město, zjistit potřebné informace a šli do jedné z mnoha restaurací na místní specialitu.

30.4.

Ráno v 8:45 se začalo na terase S přípravou naší snídaně, asi bychom spali i déle ale bylo nám to blbé.

Dostali jsme typickou srílanskou snídani.

Konvici s čajem, humus, placky, marmeládu, máslo, strouhaný kolos s chili a solí a ovocný talíř. 

Hned po snídani jsme šli směrem Tea factory a odtud na mini Adam's peak.  Na cestu jsme se vydali podél prvních čajových plantáží a prvně jsme vlastně mohli vidět, jak takový keřík vypadá. Těsně pod vrcholem byli udělány schody a Dominik jich napočítal 320 na horu na vrchol. 

Výhled byl úchvatný na celou Ellu, a i na klikaticí se silnici k Elle po které jsme včera jeli. Zpět jsme šli okolo tea factory, která byla zavřena, ale na okolních čajových plantáží to žilo. Viděli jsme jak šíleně těžká práce to je. Když si ještě uvědomíme, za jakou mzdu zde pracují, tak jsme rádi ze to nemusíme být pravě my.

Pak dáváme na rady Holanďanů, které jsme potkali cestou na mini Adam's peak a poslali nás na železniční most. 

Ještě před tím, než se k slavnému železničnímu mostu sejde tyčí se na dním malá restaurace s vyhlídkou a měli jsme štěstí, že akorát projížděl vlak.

Sešli jsme pak na koleje a šli po nich až do Elli na nádraží. Byla to docela dlouhá cesta a obdivovali jsme Dominika jak to zvládnul.

Původně jsme plánovali, že odjedeme, ale večer jsme změnily plány. Šli jsme na večeři a diskutovali jsme, co bude zítra. Dohodli jsme se, že půjdeme do továrny na čaj. Řekli jsme to majiteli ubytování, ten byl samozřejmě rád.

Večer jsme ještě dlouho diskutovali s Holanďany.

 

1.5.

Ráno opět snídaně na 9. hodinu přináší nám jí žena majitele bramborové placky a kokos s čili marmeláda chleba.

Majitel penzionu nám ale říká, že je všude kolaps všude stojí policajti, že nemáme nikam jezdit. No úplně skvělá informace když jsme chtěli jet na čajovou továrnu. No nic improvizujeme, bereme bágl a jdeme se zeptat na informace dolů do města. Policajt v informačním centru nám říká, že dnes je vše zavřeno, že je státní svátek. No super to se povedlo, takže všechny naše plány jsou pryč. Opět tedy improvizujeme a vydáváme se na vrchol další hory u Elly Ellarock. Jak to horá tyčící se nad Ella city, ale náš cíl návštěvy v Elle to nebyl. Ušli jsme asi 10 kilometrů dohromady do prudkého kopce kolem vodopádu.

Cesta je blbě značená tak jsme se museli několikrát ptát. Ve finále jsme na Ellarock  nedošly, protože to bylo příliš daleko. Došli jsme na pěknou vyhlídku, která byla těsně pod Ellerock kam nás mimo jiné, asi kilometr před touto vyhlídkou musel dovézt jeden z domorodců.

Při návratu jsme ve městě přemluvili Dominika, aby se šel ostříhat v místním holičství. Přes všechny obavy to dopadlo perfektně a Dominikovo image se rázem změnilo. Večer opět odcházíme na večeři a domlouváme další plán na druhý den. Rozhodli jsme se, že pojedeme prvním vlakem, který jede v 6:30. Majiteli teda oznamujeme, že chceme snídani na 5:45. Zároveň se domlouváme a dáváme si výzvu v podobě výšlapu na Adam's peak. Máme trochu obavy z Dominik, zda track zvládne a podstupujeme riziko.

 

2.5.

Ráno v 6:10 odcházíme z našeho homestaye na nádraží. Kupujeme lístek do druhé třídy a odjíždíme téměř na čas. Projíždíme úchvatnou krajinou tunely a krásně mi čajovými plantážemi.

Do Hattonu Přijíždíme těsně před 11. hodinou a vystupujeme z nádraží a nasedáme hned do autobus který nás odváží

Cesta autobusem trvá asi hodinu a 20 min. přijíždíme do malé vesničky a hned vedle zastávky autobusu domlouváme hotel. Původní nabídka 3500stahujeme na 2500. Počasí nám zatím moc nepřálo zataženo, začalo dokonce i hodně pršet. Hora nazvaná Adam's peak  se stále halila do mraků. Nicméně po dešti se nám majestátní hora ukázala a my doufali, že se počasí umoudří. Šli jsme se projít kousek cestou, která nás bude čekat zítra brzy ráno.

Toto místo je ale opravdu místem velice výjimečným. Když se vracíme zpět ulicí k našemu hotelu, slyšíme v jednom z domů, který vypadá trochu jako nemocnice zoufalý pláč. Jen se dohadujeme, co se asi mohlo komu přihodit.

Odešli jsme se najíst do jedné z místních restaurací. V tu chvíli mi volá nabídka IKEA.

Snažím se celou rodinku donutit jít spát brzo, protože vím, že stáváme ve 2:00 ráno, abychom mohli ve 2:30 odejít na horu. Z pracovní nabídky mám, ale v hlavě guláš a tak také nemohu usnout. Dominik dnes slaví narozeniny. Víme však, že ale přesně ve 2:30 místního času je u nás 11:30 a to je, čas kdy se Dominik narodil.

 

 

3.5.

Budík zvoní ve 2 hod. ráno, jsme všichni jak připitomělý. Dominikovi přejeme vše nejlepší k narozeninám. Dáváme mu skvělý dárek 7 kilometrů na Adamovu horu 5200 schodů a pak vše zpět dolů.

Na začátku míjíme místo včerejšího pláče, a vidíme otevřenou rakev kde leží žena. Je to opravdu moc zvláštní pocit, kdy Dominik slaví narozeniny a zároveň se setkává, skoro bychom řekli tváří v tvář se smrtí.

U vstupu na cestu dostáváme na ruku provázek od místního mnicha pro štěstí.

Po první hodině výstupu Dominik dostává krizi a tak je to trochu s ním k nevydržení, ale snažíme se ho motivovat. Nakonec vítězně vyšel, až nahoru byli jsme cirka 0,5 hod. s předstihem před svítáním. Většina informací, které jsme s výstupem na tuto horu si dohledali je, že nahoře je zima aby jsme se oblékli.

Udělali jsme ale dobře, že jsme šli v krátkých rukávech a sebou jsme měli dlouhé košile, které jsme využili až při cestě zpět. 

Východ slunce pozorovaný na vrcholu je opravdu silný zážitek, zrození nového dne na tomto mystickém místě. Navíc jsme měli štěstí a mohli jsme pozorovat na druhé straně hory, v údolí stín, který je jen několik málo minut vidět při vhodném počasí v údolí pod horou. Stín vytváří sama hora a viditelný je v podobě obrovského trojúhelníku, nám to připomínalo pyramidu.

Cesta zpět byla trochu rychlejší, opět na začátku cesty spatřujeme otevřenou rakev. V 8:15 jsme byli zpět na pokoji.  Šli jsme se nasnídat do protější self servis restaurace. Nedoporučujeme studené jídlo a nic moc.

Z Hattonu chceme odjet v 13:28 do města Kendy a tak okolo 10. hodiny nasedáme do autobusu a jedeme zpět do Hattonu. Jsme docela unavení, ale chceme ještě dnes dojet do Trincomale na východním pobřeží Srí Lanky.

V Kandy jsme možná až příliš brzy, takže dlouho čekáme na příjezd vlaku. Šel jsem pro rodinku koupit nějaké občerstvení. Protože jsme neměli místenku nastupování do vlaku, bylo hodně divoké. Ve chvíli tlačenice a boje o místa si jeden z místňáků  chtěl sednout na místo, které si vybrala  Lenka. To ale neměl dělat. Lenka udělala otočku s batohem a místnák standardních srílanských rozměru odletěl o řadu sedadel dále. Chlapec měl tu čest poznat českou ženskou a co vše je schopná udělat pro svojí rodinu aby byla pohromadě. Skoro mi ho přišlo líto. Chvíli i přes to bojoval, ale asi po 10 min. jsme ale seděli všichni pohromadě.

Z recenzí se trochu Kandy obáváme, a proto chceme rovnou na autobusové nádraží a odjet co nejdříve.

Autobusové nádraží je totálně chaotické a snažíme se najít autobus do Trincomale což se nám moc nedaří a odchytává nás jeden z naháněčů, který nám říká že autobus jede až za hodinu a půl. Dává nám alternativu přenocovat v Dambule a druhý den pokračovat. Zdálo se nám to jako rozumné řešení a tak jdeme s ním k autobusu. Za autobus platíme o 100 Rp více což mě už docela namíchlo a pak na zastávce v Dambule nám nutí, že nás odveze do jeho homestay za 3000Rp. Tak jsme se mu vysmáli a řekli jsme mu že nedáme víc jak 2000Rp. Lenka pohotově vyndává průvodce a ukazuje mu ceny od 1500 do 2000Rp. Byl velmi neodbytný, ale v tu chvíli mi volala účetní, že jsem neposlal DPH. Po ukončení hovoru jsem mu řekl, že čekáme na kamarády, kteří přijedou a uvidíme další plán. Sebrali jsme se a odešli hledat nějaké normální ubytování. Asi po hodině jsme našli hotel Sun set, který byl mimo město a šli jsme mezi louky úplně opuštěným místem. Protože byla již tma, svítily jsme si telefony. Lenku dokázal vyděsit cyklista, který projížděl za námi. I přesto že jsme šli samotou a v noci odhodlali jsme se vrátit zpět do města, abychom si dali někde večeři. 

V jednom z take away si dávám Rice and cury a Lenka s Dominikem si dávají omeletu. Pak si zjišťujeme, v kolik jede autobus do Trincomale. Na opuštěném nočním autobusovém nádraží nás obklíčila smečka psů, kteří asi neměli v úmyslu nic zlého, ale dobrý pocit jsme z toho neměli.

Při cestě zpátky jsme zahlédli Kudlanku. Skočila před námi a Dominik zapištěl. Posvítili jsme si na ní telefony  a měli jsme obrovskou radost, že vidíme zase něco ne úplně běžného.

 

4.5.

Hotelů se nám spalo docela dobře a vstávali jsme v 9:30 Odcházíme do města, kde kupujeme buchtu a vodu a v dálce vidíme autobus z nápisem Trincomale. Přišli jsme opravdu na poslední chvíli nasedli jsme a odjeli jsme v 10:30. Platili jmse 150Rp za každého a za Domču polovic. Cesta docela odsýpala,  protože jedeme na pěkné silnici. Míjíme značky, které ukazují, že silnici křižují divoká zvířata. V 12:15 jsme na místě.

Nechávám rodinku na autobusáku a odcházím zarezervovat vlak do Kolomba. Cestou mě zastavuje jeden z tuk tuku a ví, že mám rodinku na autobusáku… Informace tečou opravdu rychle.

Odmítám všechny jeho návrhy a pokračují v cestě na nádraží. Když přicházím k nádraží tak na mě kdosi volá  - no ne náš starý známý tuk tukař, akorát přiváží Švýcarku, která si jde koupit také lístek na vlak. Když odcházím z nádraží tak mi řekl, že mě dohoní a určitě mi dá skvělou nabídku. Dávám si teda malý trénink a cestu z nádraží beru poklusem. Zjišťujeme si na nádraží autobus do Upuvelli  který odjížděl ve 2 hod. Cesta trvala asi 20 min. platili jsme 20 Rp za každého a prcek půl.

Přijíždíme do Upuvelli A odmítáme všechny nabídky nahaněčů. Procházíme ulicí a narážíme na rezort 10 000 Rp na noc. Pokračujeme tedy dál Lenku s Dominikem jsem nechal v jedné restauraci a já sám odcházím bez báglu hledat nějaký hotel. 

Nakonec mi pomáhá číšník z restaurace a vede mě zpět do ulic a přicházíme do úžasného resortu, kde domlouvám cenu 2500Rp na noc. Udělali jsme dobře